JARO-
SLAV
SEIFERT

• NEUMANN
• SAUER
• HAŠEK
• NEZVAL
• SEIFERT
• TOYEN
• FOGLAR
• FUKS
• OTČENÁŠEK
• MEDEK
• FRANKOVÁ
• HORANSKÝ

Mládí prožil v dělnické čtvrti na Žižkově. Po škole navštěvoval klasické gymnázium, ale za množství neomluvených hodin byl vyloučen. Od té doby pracoval jako novinář nejprve v komunistickém, po vyloučení z komunistické strany v roce 1929 v  sociálnědemokratickém tisku. Roku 1949 skončil s redaktorskou prací, nadále se věnoval především poezii a stal se jedním z nejoblíbenějších českých básníků. V padesátých letech ho postihlo onemocnění pohybového ústrojí, které mu velmi ztěžovalo práci. Přesto na sjezdu spisovatelů v roce 1956 odvážně protestoval proti věznění českých umělců, čímž si získal značnou veřejnou autoritu. Za aktivní vystupování v době pražského jara a nesouhlas s okupací republiky v srpnu 1968 byl odsunut z veřejného života a jeho díla byla oficiálně vydávána velmi omezeně. Mezi lidmi naopak Seifertova obliba rostla a po podpisu Charty 77 se stal příkladem umělce nezkorumpovaného komunistickým režimem. Jeho práce tehdy vycházely v exilových nakladatelstvích a v samizdatu. V roce 1984 se stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Zemřel roku 1986 jako poslední příslušník generace velkých českých básníků, která vstoupila do literatury počátkem dvacátých let.

 Seifertovy první sbírky Město v slzách (1921) a Samá láska (1923) oslavují revoluci a nový život v duchu proletářské poezie, k níž ho přivedla i vlastní životní zkušenost z dělnického Žižkova. V roce 1920 se stal spoluzakladatelem skupiny českých avantgardních umělců Devětsil, inspirované proletářskou literaturou a tvořící později v duchu poetismu. Sbírka Na vlnách TSF (1925) se svou hravostí, využíváním slovních hříček i grafických experimentů stala jedním ze základních děl tohoto ryze českého básnického směru, založeného na volné asociaci představ.

Novou etapu v básníkově tvorbě otevírá sbírka Jablko z klína (1933), v níž najdeme již hlavní znaky Seifertovy osobité poetiky: poetizaci všedních věcí, práci s detailem i pravidelný verš s písňovou melodií. Reakcí na události roku 1938, které Seifert vnímal velmi tragicky, jsou básně ze sbírky Zhasněte světla (1938), naplněné obavou o osud vlasti. Poezie válečného období vyzdvihuje domov jako životní jistotu a oslavuje krásy české země, především Prahy (sbírky Světlem oděná, 1940 a Kamenný most, 1944). Po válce vznikají verše k obrázkům Mikoláše Alše (Šel malíř chudě do světa, 1949) a Josefa Lady (Chlapec a hvězdy, 1956), skladba Píseň o Viktorce (1950), věnovaná spisovatelce Boženě Němcové a postavě z její Babičky, i později velmi populární sbírka lyrických obrázků z dětství Maminka (1954).

V šedesátých letech dochází v Seifertově tvorbě k dalšímu posunu - sílí myšlenková závažnost a reflexívnost veršů (viz reflexivní poezie), které se častěji zabývají odvrácenými stránkami života, a básnický styl se přibližuje mluvenému slovu. Platí to o nejvýznamnějších sbírkách tohoto období: Halleyova kometa (1967), Odlévání zvonů (1967) a zejména o sbírce Morový sloup (napsané 1968-1970), která byla zakázána a kolovala pouze v samizdatových opisech, podobně jako sbírka básní Deštník z Piccadilly (1978). Postupem času vedle hlavního tématu lásky sílí v Seifertových básních pocit zmaru a blížící se smrti. V roce 1979 vycházejí prozaické vzpomínky Všecky krásy světa a v roce 1983 poslední sbírka veršů Býti básníkem, která je poetickým rozloučením a rekapitulací jeho tvůrčího života.

• V roce 2010 byla na domě v Břevnově, v němž Seifert žil od června 1938, odhalena pamětní deska.

• Seifertova sbírka Na vlnách TSF má ve svém názvu francouzskou zkratku TSF, tedy Télegraphie sans fil, což znamená rozhlas bez drátu. Později byla vydána pod názvem Svatební cesta.